1.příběh
25. 4. 2008
HROB
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hrbitove byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hrbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kterí obcas zašli na samý konec hrbitova s touhou najít neco zvláštního. Z náhrobku vyzarovala tvár dívky, která byla v té dobe, která náležela této fotografii, velmi štastná. Její úsmev byl tak krásný. Pred hrobem stál chlapec a smutne se díval na náhrobek, jenž mel ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš me vedle".
Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvedavosti a pozorovala jsem ho.
Stál tam snad už tri hodiny, ani jednou se neotocil, ani jednouse nepodíval jinam, než na tvár té dívky. Pristoupila jsem blíž, abych mu videla do tváre. Uvidel me a and by me ani nevnímal, kdybych na nej nepromluvila. Byl hezký a mne se zdálo, že jsem snad hezcího kluka nikdy nevidela.Bylo divné, že takový kluk naní ted nekde na koupališti, kde by byl urcite obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uvidela jsem, že si s nekým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvedomila, že slova, která vypouští pres rty jsou urcena nekomu, kdo už na veky spí. Byla to slova pro tu neobycejne krásnou dívku. Šeptal neco, ale já mu nerozumela.
Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proc jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejradeji ztratila a nebyla toho svedkem. Poté položil kvetiny na hrob, otevrel lucernicku a zapálil svícku. Vyndal z kapsy kapesník, otrel si oci a zahlédl mne. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma ocima se na me podíval. Byl to pohled velice smutný, ale mel sametove mekký hlas. ,,Ahoj, neco potrebuješ?" promluvil na me. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se me znovu a v tom jsem se rozbrecela. Šel ke mne, rekl, at nebrecím, že život je zlý. Dovedl me k lavicce a pujcil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promin, já nechtela," rekla jsem. ,,To nic," rekl a zacal mi vyprávet svuj príbeh.
,,Jmenovala se Klárka. Zacali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslave. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Pripadala mi jako bohyne, kterou mi nekdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domu. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnu. Po pul roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho, po hodine jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, témer jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám ríkala ,,snoubenci"."
Když mi Martin o tom všem vyprável, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brecela jsem a brecel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svedky naší rozmluvy.
Jeho oci meli takový divný smutek a žal, jaký jsem ješte nikdy nevidela. Bylo zvláštní, videt brecet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu práve rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chate rodicu a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vode milovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zustali sami.
Udelali jsme si slavnostní snídani v tráve a v té chvíli jsem byl nejštastnejší clovek na svete." Když dokoncoval vyprávení, zpomaloval vety a oci se mu zalévaly slzama. Potom zacal vyprávet ten smutný den... ,,Bylo práve takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do prírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo vetšinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Mela úplne nové šaty a vlasy krásne rozevláté. Byl jsem štastný... Vecer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a ríkali, jaký jsme nádherný pár.
Když zábava skoncila, jeli jsme domu každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Prišel jsem domu a šel spát. Uprostred noci mi zvonil telefon, do nemocnice privezli težce zranenou dívku, která si preje, abych tam prijel.
Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam dobehl. Otevírali mi dvere a dívali se na me utrápene. Dobehl jsem do jejího pokoje. Okolo postele sedeli rodice. V jejích ocích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Rekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodice a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, rekla: ,,Za všechno, co jste pro me udelali, vám dekuju".
Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se težce nesl pokojem, rekla: ,,Moc te miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi nekdy kopretinya nenechávej muj hrob prázdný. Navždy te budu milovat. Mela jsem vás všechny moc ráda, rodice, tebe, jediného v mém živote." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma ocima slazama ji podpíral. Já vybehl ven, zacali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtel jsem umrít. Dávali ji jen malou nadeji.
Celou noc jsem prochodil a nevedel, zda ješte žije.Svítalo a nastával nový den, ale me bylo moc divne.
Zemrela brzy ráno na vnitrní krvácení. Naposledy mne dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbe a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtel jsem verit, že moje jediná zemrela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu...
Celý mesíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu štastní. Bylo mne všechno úplne jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vycítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý ridic.
A ted už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a ted bež a nech me tu samotného."
S temito slovy se se mnou rozloucil a já cítila, jak se propadám nekam hluboko a nechce se mi zpet. Jak je ten život nespravedlivý!
Ješte nekolikrát jsem se s ním videla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zustali jsme prátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.
Tak uplynul cas a Martin má ted na hrobe každý den kytici kopretin jen ode me. Je to práve mesíc, co se zabil v aute. Všichni mu ríkali ,,sebevrah", ale jen já jsem vedela, proc to udelal. Bylo to pro neho vysvobození.
Všude je vedro, jen na hrbitove je chlad, který je protkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou...